Trans Euro Trail je 51.000 km dlouhá, (většinou) offroadová trasa kolem celé Evropy. Na podzim jsme s kamarády projeli část TET Španělskou pouští a výlet to byl fantastický, svižný, vyprahlý a hodně prašný. Letošní východoevropská část byla deštivá, bahnitá, lepivá, loužovitá a všeobceně hodně pomalá. Jasně, o to víc dobrodružná.
Trocha alibismu: Většina fotek je z telefonu, neb jsem byl líný tahat z brašny foťák. Moje motorka je poměrně hodně naložená, neb jsem vezl spoustu Adventure menu k otestování, foťák s příslušenstvím (zbytečně) a také mobilní kancelář pro práci. Brašnami Mosko Moto nás vybavil Roel, který má na starosti evropskou distribuci této americké značky. Chcete také svoje Mosko? Zavolejte mi...
Výprava Maďarskem, Slovinskem a Itálií s Kanaďanem, žijícím ve Španělsku, a Holanďanem, žijícím většinou ve stanu v lesích, byla vskutku mezinárodní. Lorry nás ve fabrice Outbacku přivítal úkolem namontovat elegantně červené padáky na novou Afriku, se kterou o něco méně elegantně praštil o zem hned na druhé křižovatce. Tím náš výlet dostal oficiálně status pracovní cesty, a Lorry dostal zákaz se předvádět, když stejně nemáme zapnuté kamery.
Myslel jsem si, že Maďarsko je převážně nudná rovina a plánovat dobrodružnou cestu takovou zemí mi přišlo stupidní. Výhoda však je, že se tu může jezdit kdekoli lesem. Nevýhoda, že většina trasy vede poli, loukami a většinou kraji, které jsou i v méně deštivém období spíš bažiny. Ostatně tak je značí i v mapě.
Brzy se tak slibně začínající jízda s větrem v helmách změnila na vyprošťovací práce s koupelí v potu. Lepivé bahno obalovalo bez rozdílu všechny drapáky, louže zvící menšího rybníku přetékaly do vysokých bot a záznam z trasy s mnoha otočkami vypadal, jako bychom cestou čtnáctkrát ztratili buzolu. To jsme ale jen v polích nenašli dost klacků, abychom každých následujících deset metrů šťourali bahno z blatníku Afriky, takže jsme to pokaždé otočili zpět na pevnější podklad.
Večerní divoké kempování na mýtině v maďarských lesích bylo se vší to přírodou, tichem a západem slunce vskutku kouzelné, takže jsem Roelovi ani moc dlouho nevyčítal, že hned ze začátku kontaminujeme spacáky vší tou ulepeností. Roel je totiž neodbytný nadšenec do kempování, my s Lorrym bychom klidně vyřizovali maily z hotelového pokoje.
Do Slovinska se kvůli viru oficiálně smělo jen po dálnici. Legálně jste si tak museli jít koupit hned dvě dálniční známky, najít nájezd v Maďarsku, projet místem, kde stejně nikdo nic nekontroluje a zase sjet do první vesnice ve Slovinsku. Ale osamocenou otřískanou zákazovou značku na začátku hraniční vesnice, kterou nehlídala ani parta místních kluků s prakem, určitě leckdo snadno a nechtěně přehlédl. Na mrňavé hranici s Itálií už nebyla ani ta.
Přejezd mezi zeměmi je obrovská změna. Asi jako když u nás minete milion dementních bilboardů, všechny stánky s trpaslíky, a ocitnete se od mezi úhledně uklizenými rakouskými statky. Slovinsko je svou uklizeností Rakousku podobné. Taky tu mají hory, moře, jeskyně, hrady, řeky a… všechno. Je to asi nejrozmanitější blízká země, jaká mě napadá.
Vzal jsem parťáky do místního Toskánska, kopcovité oblasti vinic kolem městečka Jeruzalem a půl dne jsme si na místních nejmenších silničkách mezi vínem, senem a zastávkami na kafe odpočinuli od offroadu. Další sem jsme zase celý strávili na lesních cestách, chvíli ve vyhlídkovém, chvíli rallyovém tempu – než nám (z praxe) došlo, že občas může v zatáčce zpoza stromů vyjet proti obrovská terénní Toyota. Taky nikdo z nás nebyl v Lublani, pročež jsme zabahněné motorky zaparkovali před kavárnou v centru hlavního města, obdivovali se místním kráskám a život byl fajn. Slovinsko je fajn. Shodli jsme se, že už víme, proč se ve všech prospektech píše jméno země takto: sLOVEnia.
Zato italskou TET plánoval někdo, kdo zapomněl přezout na drapáky. Trasa vede všemožnými titěrnými silničkami přes hory, ale offroad jsme si museli kolem vymýšlet sami. Největším dobrodružstvím tak zůstal Roelův moudrý nápad kempovat na břehu řeky. Na druhém břehu řeky, kde bylo poměrně dost vody, ale o to méně mostů. Lorry jako vždycky prohlásil jen nadšené „Yeah! Water crossing! True adventure!“ A asi jenom mě napadlo, že boty plné vody budeme mít i ráno, až nutně přebrodíme řeku zpátky. Ale znáte to. Psychologická síla kolektivu vás snadno přesvědčí dělat nelogické věci.
Kamarádi si water crossing pěkně užili, neb nějaký čas trvalo, než v oblázkovém dně zahrabanou Afriku dostali z vody. Mě samozřejmě moc mrzelo, že nemůžu pomáhat, protože jsem musel fotit – ze suchého břehu a teleobjektivem. Moje jednoduchá Yamaha mě naštěstí nenechala potupně utonout a s lehkostí přebrodila vstříc zamýšlenému kempu na první pokus. Boty to stejně odnesly, voda šla přes.
Jen co jsme nechali motorky okapat, odnikud se objevil italský chlapík a něco se nám snažil sdělit. Tím známým sebe-škodolibým způsobem mi přišlo k smíchu, že nás po všem tom úsilí přišel vyhodit ze svého pozemku zpátky za vodu. Ale díky improvizaci ve Španělštině, ve které se Italové chytají asi jako my v Polsku, se ukázalo, že nás spíš zve k sobě na espreso.
V Itálii se káva neodmítá. Chlapík měl za řekou ve stráni před staletími zbudovanou chajdu, kde evidentně spokojeně žil v souladu s přírodou. Dočvachtali jsme v zatopených botách až ke stolu, kde se sice nějak zapomnělo na espreso, zato jsme společně dopili zbytky moravské slivovice, maďarské pálenky a několikero italských vín. Mezi tím nám hostitel neustále chodil ukazovat, co právě urval ze zahrádky před domkem a hodlá přidat do hrnce, abychom nakonec všichni povečeřeli jedny z nejlepších těstovin, co si budu navždy pamatovat. Však to znáte, většina zážitku kolem jídla je vždycky to „kolem“.
Následně jsem strategicky vystavěl stan nad řekou – ráno se ukázalo, že asi jenom ze třetiny přečníval břeh. Proto se tak divně spalo. Roel s Lorrym kempovali přímo v řece. Měli štěstí, že jarní tání bylo už asi za námi. Je s podivem, že jsme všechno to budování po společném večeru vůbec zvládli.
Když jsme u toho, málem bych zapomněl – původní záměr tohoto článku byla recenze na nové, ultralehké verze českého cestovatelského jídla Adventure Menu. Jejich hotových jídel jsem po Evropě snědl bezpočet, a vždycky jsem z něj měl radost. K sušené verzi jsem byl trochu skeptický, ale zbytečně. Nová verze znamená nesmírnou úsporu váhy, zvlášť když se v době viru nechcete mačkat nikde v restauraci, případně kempujete s Roelem po lesích – a musíte si vzít jídlo na celý týden. To už je pár kilo rozdíl. Třeba proti konzervám fazolí pak zcela zásadní. Ale hlavně – Kuřecí supreme s ratatouille, Kuřecí tika masala a Chilli con carne jsou moje nové nejoblíbenější zásoby na cestu! Chutná to překvapivě fantasticky. Stejně jako neumím moudře vyprávět o kulatosti chuti vína, neumím pořádně vařit, ani recenzovat jídlo. Takže vám jen doporučím, abyste nové Adventure menu ochutnali sami. Věřím, že budete nadšení. Ještě jedno varování – když otevřete sušené maso, dopadne stejně, jako pytlík brambůrků. Už ho nezavřete. Najdete ho tady.
